Karel Friedrich May

(Roky 1842–1874)

Geburtshaus

In Waldheim


Verze pro tisk

Rok

Životopisné poznámky

Místo pobytu

1842

Carl Friedrich May se narodil v pátek 25-tého února 1842, v deset hodin večer, a byl pokřtĕn příšti den v evangelicko-luteránském kostele Sv. Trojice v Ernstthalu. Jeho kmotři byli mistr tkadlec Carl Gottlob Planer (1792-1859), slečna Chr. Friederike Esche (bližší životopisné údaje neznámé), a kovářský učeň Christian Friedrich Weisspflog (1819-1894). Byl páté dítĕ 32-léte paní Christiany Wilhelminy, rozené Weisové. V rodném domĕ panovala veliká bída – trpká chudoba, často také hlad. Z jeho čtyř sourozenců byla naživu pouze čtyřletá Augusta Wilhelmina.
   Toho roku "bylo velmi suché a horké léto. Od setby vůbec nepršelo po 6 až 7 týdnů a skoro po celé léto ve žhavém okolí nebyla bouřka s deštĕm. Následoval všeobecný nedostatek vody, takže obilí nemohlo být semleto a bylo prostĕ sešrotováno.
   Dobytek v důsledku nesmírnĕ trpĕl a mnoho kusů vyhublo a sešlo a muselo proto být utraceno…"

Ernstthal,
Niedergasse 122
(Karl-May-Haus)

1843

"Pro nedostatek dobytka na porážku cena masa vysoce vzrostla."
   Tehdejší situaci v “krajinĕ tkalců” je možné porovnat s dnešními pomĕry ve vývojových zemích – ideální předpoklady pro onemocnĕní z nedostatku vitaminů a infekcí; to se také stalo údĕlem Karla Maye
.

Ernstthal,
Niedergasse 122
1844

28-mého kvĕtna: narození sestry Karla Maye, Christiny Wilhelminy, pozdĕji provdané paní Schönové. V Hohensteinu a Ernstthalu stále panuje velký hlad:
   "Skutecnĕ nedávno se zde staly případy kdy lidé, kteří se stydĕli žebrat, doslova zahynuli hladem. Rovnĕž, obzvláštĕ v rodinách s mnoha dĕtmi, neni zřídka, že po mnoho dní nemají k jídlu ani kousek chleba a kdy nĕkolik brambor uvařených ve slupce a pojídané se soli, představují jedinou potravu tĕchto neštastníků. Avšak v mnoha rodinách jsou i brambory už snĕzené, anebo se jich nedostáva, a pak je úplné hladovĕní a žebrota nevyhnutelné. … Je to skutečnĕ srdcelomný pohled na tyto ubožáky s bledými a vyhublými tvářemi, s ustaranými zapadlými očima, ze kterých každá jiskra životní radosti vymizela, … když se vlečou jako stíny, …"
   Nedostatek vitaminu A s nejvĕtší pravdĕpodobnosti zapřičinil u Karla Maye šeroslepost (poruchu vidĕní při špatném osvĕtlení, za soumraku). Od této chvíle byl tĕžce zrakovĕ postižen – počátek Xerophthalmie hrozil ztrátou zraku.

Ernstthal,
Niedergasse 122
1845

Jeho zdravotní stav se zhoršil: oční víčka byly zavřené a oteklé, následoval zánĕtlivý Blepharospasmus (křeč očních víček). Nemohl otevřít oči po delší dobu. Stal se slepým (funkční slepota) a ztratil zrak. Pozdĕji si nemohl vzpomenout na předchozí zrakové vjemy. Dobré lékaře nebylo možné zaplatit, nemocenské pojištovny neexistovaly. May si stĕžoval ve své biografii Mein Leben und Streben (v souborném vydání jeho spisů pod názvem "Ich") [v českém překladu "Vyznání" T&M Praha 1932] na zhoubné mastičkaření, kterému padl za obĕt. Pravdĕpodobnĕ byly jeho zavřené oční víčka zcela bez výsledku léčeny mastĕmi a obvazy; a tak ta malá příležitost vidĕt snad i po kratkou chvíli, byla ztracena.
   Mohl jsem osoby a vĕci ohmatati, slyšeti, čichati. To však nestačilo, abych si mohl utvořiti o nich plastickou představu. Mohl jsem je toliko tušiti. O podobĕ človĕka, stolu, psa, mohl jsem si učiniti jen vnitřní, duševní obraz. Ne tĕlo, nýbrž i duši jsem poslouchal, když nĕkdo hovořil. Ne vnĕjšek, nýbrž i nitro jeho se mi přiblížilo. ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 34.]
   Karel byl pod stálou péči své babičky, Johanny Christiany Mayové, matky jeho otce. Ona ovlivnila svými romantickými pohádkami jeho myšlenkovy a citový svĕt. Následující mĕsíce se staly pramenem Mayovy velmi bohaté představivosti.
   Přestĕhování do domu tkalce Carla Augusta Knoblocha. Dne 15-tého srpna začíná pro Mayovou matku šesti-mĕsíční vzdĕlání porodní asistentky

Ernstthal,
Marktplatz 183
1846

13-tého února: Mayova matka podstoupí zkoušky pro porodní báby na Chirurgicko-Medicinské akademii (Kurlaender Palais) v Dráždanech s "výborným prospĕchem." Tam také byly oči jejího slepého chlapce úspĕšnĕ "léčeny" profesory Haasem a Grenserem (operace je z lékařského hlediska vyloučena) – Karel May se naučil vidĕt.
   Pro mne oživovaly svĕt jen duše, duše a nic jiného. To zůstalo i potom, když jsem nabyl zraku a dále do jinošských a mužných let, až do dnešní doby. To je rozdíl mezi mnou a jinými. To je také klíč k mým knihám. Tím se vysvĕtluje i vše to, co se na mnĕ chválí a také haní – jen ten je schopen o mnĕ pronášeti úsudek, kdo slepý byl a nabyl zraku, kdo mĕl vnitřní svĕt tak hluboce založený a tak mocný, že i pak, když prozřel, ovládl pro celý život i jeho svĕt vnĕjší, jen ten, se může do všeho vmysliti, co jsem já myslil, učinil a napsal, jinak nikdo! ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 34-35.]
   Lekařský úsudek svĕdčí rovnĕž pro to, že v Dráždanech byla rovnĕž léčena úspĕšnĕ rachitida (Anglická nemoc - křivice), způsobená nedostatkem vitaminu D. Tomu odpovídá rovnĕž co May napsal v jeho biografii: "Naučil jsem se vidĕt a vrátil jsem se, i v ostatním uzdravený, domu."
   19-tého března byla Mayova matka ustanovená porodní bábou v Ernstthalu.

Ernstthal,
Marktplatz 183
1847

Karel May byl vytržen z pohádkového svĕta své babičky. Hrubé výchovné metody jeho otce otřásly od teď jeho duševní stav:
   Na stavu visíval trojnásobnĕ spletený provaz, jenž zanechál na tĕle modré pruhy. Za kamny trčela březovka, dobře známý "břízový Jenda", jehož jsme se my dĕti zvlášť strachovaly. Neboť otec ji namáčíval před výpraskem do teplé vody, aby lépe přiléhala. ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 18-19.]
   2-hého června: narození jeho sestry Ernestiny Pavlíny
.

Ernstthal,
Marktplatz 183
1848

Velikonoce: Karel May začal školu. Třídy v Ernstthalerské obecné škole byly přeplnĕné; jeden učitel vyučoval okolo 90 žáků. Co se tam Karel nenaučil, jeho otec do nĕho vtloukal; chlapec to mĕl znát lépe do života. V tomto smyslu musel Karel v příštích létech přečíst nesčetné, zčásti vĕdecké knihy, které mu otec objednal. Tu trochu volného času trávil Karel se svým kmotrem, kovářem Christiánem Weisspflogem, kde poslouchal jeho exotické povídky.

Ernstthal,
Marktplatz 183
1849

Karel May se stal mladým bubeníkem u sedmé domobranecké kompanie Ernstthalské, ve které sloužil jeho otec jako kaprál. Otec ho cvičil a driloval v různých válečných povelech.
   9-tého června: Narození Mayovy sestry Karoliny Wilhelminy, pozdĕjší paní Selbmannové
.

Ernstthal,
Marktplatz 183
1850

Ferryho "Le Coureur des Bois" [Zalesák] publikován, který May dvacet-devĕt roků pozdĕji přepracoval pro mládež.

Ernstthal,
Marktplatz 183
1851

Pravdĕpodobnĕ v tomto roce: přestĕhování do domu mistra tkalce Selbmanna.
   Loutkové divadlo v Ertsntthalu:
   A přišel den, kdy se mi zjevil svĕt, jenž mne od té doby již neopustil. Hrálo se u nás divadlo. Praobyčejné, ubohé loutkové divadélko v cechovním tkalcovském domĕ. Prvé místo za tři groše, druhé za dva, třetí za groš, dĕti polovic. Bylo mi dovoleno, abych tam šel s babičkou. Stálo to celkem patnáct feniků, Hrála se "Růženka z mlýna, čili bitva u Jeny". Mé oči plály: loutky, loutky, panáčkové! Ale já vidĕl a cítil, že žiji, mluvily, milovaly, nenávidĕly a trpĕly … ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 52.]
   7-mý duben: narození bratra Heinricha Wilhelma; zemřel však za nĕkolik mĕsíců pozdĕji 20-tého září. 30-tého listopadu umíra Christiana Frederika Weisová, Mayova babička z matčiny strany, ve stáři 64 let.

Ernstthal,
Marktplatz 185
1852

16-tého srpna se narodila Mayova sestra Anna Henriette; rovnĕž i ona umírá příliš brzy, nĕkolik týdnů stará, 4-tého září.

Ernstthal,
Marktplatz 185
1853

Přitĕžující výchovný omyl, který začal s Mayovým otcem, svému synu vtlouct do hlavy "vĕdu", pravdĕpodobnĕ dosáhl tohoto roku svého vrcholu. Karel May píše pod tak výstižným názvem kapitoly Bez mládí ve svém životopise:
   Otec mi snesl všemožnou ‘učebnou’ látku. Nebyl však ani schopen určiti výbĕr, tím ménĕ postup. Přinesl všecko, co kde našel. Musil jsem to čísti, ba dokonce opisovati, když otec myslil, že si to lépe osvojím. Co všecko musil jsem prodĕlat! Staré modlitební knihy, početnice, přírodopisy a učené rozpravy, z nichž jsem nerozumĕl slovu. Jednou dokonce musil jsem opsati zemĕpis Nĕmecka z r. 1802 přes 500 stran tlustý, abych si lépe zapamatoval statistická data, jež arci dávno už neplatila. Celé dny a skoro celé noci jsem sedĕl a musil si hlavu plnit takovým a podobným úplnĕ bezcenným brakem. To bylo překrmování a přecpávání, nemající sobĕ rovného! ["Vyznání" T&M Praha 1932. str. 51.]

Ernstthal,
Marktplatz 185
1854

Karel May dostával soukromé hodiny v cizích řečích, které si musel sám platit. Mezitím musel – jako dvanáctiletý – pracovat v sousedním Hohenstein v hospodĕ Engelhardt jako stavĕč kuželek v kuželkárnĕ – nĕkdy až do půlnoci. Objevil tam půjčovnu knih: ‘Rinaldo Rinaldini, náčelník lupičů’ – ‘Himlo Himlini, náčelník lupičů ve Španĕlsku’ – ‘Sallo Sallini, strašný velitel zlosynů’, se jmenovali jeho hrdinové a stali se mu ideály v jeho představivosti.
   5-tého kvĕtna: Narození jeho bratra Karla Hermanna, který umírá předčasnĕ 15-tého srpna.

Ernstthal,
Marktplatz 185
1855

3-tího července se narodil Mayův bratr Karel Heinrich; i toto dítĕ zemřelo zakrátko 30-tého října.

Ernstthal,
Marktplatz 185
1856

Útĕk ze skutečnosti!
   Četl jsem toho večera ‘Lupičské doupĕ v Sierře Morénĕ čili Andĕl všech utlačovaných’. Když se otec vrátil a usnul, vstal jsem tiše, vyplížil jsem se ze svĕtnice a oblékl se. Pak jsem napsal tento lístek: ‘Nemusíte si ruce udřít do krve! Jdu do Španĕlska! Opatřím pomoc!’ Položiv jej na stůl, vzal jsem si kousek suchého chleba a pár grošů z penĕz v kuželníku vydĕlaných. Sestoupil jsem tiše po schodech, otevřel dveře, vydechl zhluboka a vzlykaje – ovšem tiše, aby to nikdo nezaslechl – odcházel jsem neslyšnĕ po námĕstí na cestu, která vedla přes Lichtenstein do Cvikova. Šel jsem do Španĕl, do zemĕ šlechetných banditů, pomocníků v nejvĕtší nouzi. ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 71.]
   Karel daleko nedošel, jeho starostlivý otec ho přivedl domů: Nikdy jsem necítil tak jasnĕ nesmírnou jeho lásku ke mnĕ, jako toho dne. ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 81.]
   Palmová nedĕle, 16-tého března: Karel May byl biřmován.
   Michaelis, 29-tého září: Stal se proseminaristou v učitelském ústavu ve Waldenburgu.
   Vyučování bylo chladné, přísné a tvrdé. Nebylo v nĕm stopy poesie. Pro hodiny náboženství nemohl se nikdo nadchnout. Odpuzovaly, místo aby nás obšťastnovaly a nadchly. ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 83.]
   22-tého listopadu se narodila Emma Lina Pollmerová, Mayová první manželka, v Hohensteinu; její matka zemřela 4-tého prosince na horečku omladnic.

Ernstthal,
Marktplatz 185

Waldenburg

1857

Karel May se zamiluje do patnáctileté Anny Presslerové z Ernstthalu. Napíše a zkomponuje milostnou píseň, kterou ji přehraje na kytaře:

Ač pryč od Tebe
Jsem u Tebe
A ať Jsi kdekoliv
Jsi u mne.

Odloučit se od Tebe,
To nemohu,
Protože Jsi mé vše,
Svĕtlo mého života!

21-vého listopadu: Mayova sestra Maria Lina se narodila; umírá 13-tého prosince.

Waldenburg
1858

V červenci Anna Presslerová, šestnáctiletá, se provdá za obchodníka Carla Hermanna Zachariase, se kterým očekává dítĕ. Dlouho sedí bolest v Karlu Mayovi, dlouho trvá než přebolí.
   May píše jeho první Indiánskou povídku a posílá ji do časopisu "Gartenlaube". Vydavatel Ernst Keil odmítá tuto – dnes ztracenou – prvotinu.

Waldenburg
1859

V listopadu má May službu osvĕtlovače v učitelském semináři ve Waldenburgu. Při této příležitosti zpronevĕří šest svíček, které hodlá vzít pro vánoční stromek v chudé domácnosti svých rodičů. 21-ního a 22-hého prosince je tato záležitost vyšetřována ředitelem semináře Schuetzem.

Waldenburg
1860

28-mého ledna: Vyloučen z učitelského semináře.
   4-tého března: Mayová sestra Emma Marie se narodila; umírá 5-tého srpna.
   6-tého března: Podpořen Ernstthalským farářem Schmidtem, May posílá žádost o milost Saskému Ministertvu Školství. Ředitel semináře Schuetze, který lituje mezitím svou tvrdost, žádost podpoří.
   4-tého června: May smí pokračovat ve svém vzdĕlání v učitelském semináři v Plauen. Tam trpí, jako mnoho jeho spolužáků, špehováním školního ředitelství; zajímají se o intimní sexualní život žáků.

Ernstthal,
Marktplatz 185

Plauen

1861

9-tého, 10-tého an 12-tého září: May absolvuje své závĕrečné zkoušky.
   13-tého září: Konečné vysvĕdčení nese známku "Dobrý".
Pouze od 7-mého do 19-tého října působí May jako pomocný učitel v Glauchovĕ. Došlo k žárlivostní scénĕ s pronajimatelem jeho pokoje Ernstem Theodorem Meinholdem. Tento obchodník překvapil Maye, když políbil jeho devatenáctiletou manželku při hodinĕ výuky na klavír. Meinhold oznámil tuto romanci superintendentovi Carlu Wilhemu Ottovi – Karel May byl okamžitĕ propuštĕn.
   Příští učitelské místo se stalo Mayovi osudným. V Altchemnitz, kde působil od 6-tého prosince jako tovární učitel u firmy Solbrig, se musel podílet s bydlením, pokojem a ložnici, s ůčetním Juliusem Hermannem Scheunpflugem.
   Obého užíval dosud sám. Byl jsem ubytován u nĕho, tedy se musil se mnou dĕliti. Pozbyl své samostatnosti, svého pohodlí. … Od svých rodičů dostal darem nové kapesní hodinky. Staré, které již nepotřeboval, povĕsil na hřebík a tam nepoužívany visely. Nabízel mi je, abych si je koupil. Mĕly cenu nejvýš dvacet marek. Odmítl jsem, protože, koupím-li si již jednou hodinky, chtĕl jsem hodinky nové a dobré. Ovšem, do té doby bylo ještĕ daleko, neboť musil jsem zaplatiti dluhy.
   Tu mi sám řekl, abych si je bral do školy, když nemám žádnych, a mám býti ve službĕ přesnĕ. Zprvu vĕšel jsem hodinky na hřebík, sotva jsem přišel ze školy. Pozdĕji se tak občas nestalo. Míval jsem je u sebe i po nĕkolik hodin, neboť nápadné zdůrazňování, že nejsou mým majetkem, zdálo se mi zbytečné. Pak jsem je brával I na své procházky a vĕšel je na místo až večer, po své návratu. Opravdivého přátelství však mezi mnou a spolubydlícím nebylo. Účetní musil mne u sebe trpĕt a dával mi občas ůmyslnĕ najevo, že mu sdílení bytu se mnou není milé.
["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 90.]
   Začaly Vánoční svátky. 24-tého prosince May spĕchá přímo ze školy na vlak a jede domů; hodinky bere sebou. Tam byl zatčen. Prý ukradl svému spolubydlicímu hodinky, tabákovou dýmku a cigaretovou špičku. May je zdĕšený.
   Byl jsem jako šílený a hodinky jsem zapřel. Při prohlídce byly ovšem nalezeny. Lež mne mĕla zachrániti, avšak zničila mne. Ale to dĕlá každá lež. Byl jsem – zlodĕj! ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 92.]
Mayův popis je vĕrohodný. Byl jako nevinný uvĕznĕn – v každé případĕ byla jeho kariéra v povolání zničena! Tato událost byla pro mne jako ůder do hlavy, po nĕmž se človĕk zhroutí, a zhroutil jsem se! ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 94.]

Plauen

 

Glauchau

 

Altchemnitz

 

Ernstthal,
Marktplatz 185

1862

May byl pravdĕpodobnĕ – soudní akta se nezachovala – odsouzen pro "protiprávní užívání cizího majetku" podle Art. 330, ods. 3 [Saského zákona]. Nejvyší trest byl udĕlen: šest týdnů vĕzení. Žádost o milost byla zamítnuta.
   Od 8-mého září do 20-tého října: uvĕznĕn v Chemnitz. Podle dnešního práva by May nebyl uvĕznĕn. Tato rána osudu vedla k trvalému zákazu učitelského povolání.
   6-tého prosince: May byl povolán k vojenskému odvodu a shledán "služby neschopen".

Ernstthal,
Marktplatz 185
1863

May vystupuje při "večerních zábavách hudby a poesie" v Ernstthalu. Živí se dáváním hodin soukromého vyučování. Byl však kvůli tomu dne 12-tého ůnora oznámen učitelské komisi; školní inspekce se o tom dozvĕdĕla z dopisu Ernstthalského faráře Schmidta 20-tého března.
   20-tého června: Mayovo jméno bylo vymazáno ze seznamu kandidátů Saských učitelů. Soukromá výuka mu byla jednoznačnĕ zakázána. Jeho občanská existence byla ůplnĕ zničena.
   Bylo to, jako bych za onĕch šest nedĕl byl z vĕzení přivedl domů celou řadu neviditelných zločinců, kteří mne nyní chtĕli učiniti sobĕ rovným.
   Nevidĕl jsem jich. Vidĕl jsem jenom hlavní temnou a výsmĕšnou postavu, vyrostlou z domácího bahna a z Hohensteinských krvavých románů; hučely do mne, ovlivňovaly mne. Když jsem se bránil, spustily ještĕ hlasitĕji, aby mne omráčily a tak unavily, abych pozbyl síly k odporu.
   Nutily mne k tomu, abych se pomstil na majiteli hodinek, který mne udal, aby mne vystrnadil z bytu; mĕl jsem se pomstít i policii, soudci, státu, lidstvu, zkrátka každému!
   Byl jsem vzorný človĕk, bĕloskvoucí, čistý a nevinný jako beránek. Svĕt mne připravil o mou budoucnost, o štĕstí mého života. Mohl jsem se pomstít? Čím? Zůstanu tím, čím mne svĕt udĕlal, totiž – zločincem.
   To na mne vyžadovali svůdcové v mém nitru. Bránil jsem se ze všech sil. Vodítkem všeho, co jsem tehdy napsal, zvláštĕ mých vesnický povídek, byla mravná, přísnĕ spravedlivá tendence. Nejen pro jiné, nýbrž i pro sebe jsem to činil, abych mĕl jakousi oporu. Ale jak tĕžce, přetĕžce jsem to dokázal! Neučinil-li jsem toho, co ode mne hřmotné hlasy mého nitra požadovaly, zasypávaly mne posmĕchem, kletbami a výčitkami, nejenom po hodiny, avšak také po půldny a celé dlouhé noci. Abych tĕmto hlasům unikl, vyskočil jsem z lože a vyrazil ven do deštĕ a snĕhové vánice.
["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 100.]

Že May skutečnĕ trpĕl psychickou poruchou, vybĕhnout v noci ven do deštĕ, může potvrdit z té doby pocházející jeho báseň:

Znáš tu noc, sestupující na zem,
s hladovým vĕtrem a tĕžkou potopou;
temná noc, přes kterou žádné hvĕzdy neprosvítnou,
a žádné očí neproniknou hustou zdi padajícího deštĕ?
I když tato noc je chmurná, spása je v ránu;
ulož se v klidu a usni beze strachu!

Znáš tu noc, sestupující na žití,
když smrt tĕ vystopuje ve tvém posledním nocležišti;
volání vĕčnosti zazní nablízku,
a ůzkost ti zastavi srdce a tep?
I když tato noc je chmurná, spása je v ránu;
ulož se v klidu a usni beze strachu!

Znáš tu noc, sestupující na tvou mysl,
která marnĕ křičí o spásu!
Noční had se vplíží ti do pamĕti
a tisíc ďáblů ti plive v mozku?
Drž se pryč v bezesném ůdĕsu
protože to je ta noc která nemá rána!

Zpočátku May vzdoroval ůspĕšnĕ tĕmto "tisícům ďáblů". Zkomponoval pro Ernstthalskou "Lyra" [hudební spolek] celou řadu vlastních skladeb.

Ernstthal,
Marktplatz 185
1864

May se zdržuje v Nausslitz u Drážďan. O tomto časovém ůdobi není nic známo. Ve druhé polovinĕ roku sleduje ůdajnĕ divadelní skupinu Saskem a snad má milostný vztah s balerinou této divadelní a taneční společnosti H. Jerwitz z Lipska. Uplynulo 21 mĕsíců od Mayovy šesti-týdenního uvĕznĕní v Chemnitz. Teď ztrácí duševní rovnováhu:
   Vládl ve mnĕ pravý opak jasna: byla to noc. … Ale má noc nebyla docela černá; mĕla šero. A ku podivu, její moc sahala pouze na duši, nikoliv na mysl. Byl jsem duševnĕ chorý, ne však myšlenkovĕ. Mĕl jsem schopnost logických závĕrů, rozřešil jsem každou matematickou ůlohu. Moje logika neutrpĕla ztrát. Vnikal jsem naráz do všeho, co leželo mimo mne: jakmile se to však přibližovalo, aby to vešlo se mnou v jakýsi styk, tu ustalo moje pochopení. Nerozumĕl jsem sám sobĕ, nemohl jsem řídit a vésti sama sebe. ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 95.]
   Tĕch "tisíc ďáblů" zavedlo Karla Maye 9-tého července do Penig. Tam se nazval "Dr. med. Heilig", "oční lékař" a "dříve u vojska" z Rochlitz. Nechal si ušit šaty na míru a pak zmizel bez zaplacení. Předtím vystavil na oči chorému mladému muži recept v latinĕ.
   16-tého prosince: May se objevil v Chemnitz jako "učitel ze semináře Ferdinand Lohse" a najal v hostinci "U zlaté kotvy" dva spolu spojené pokoje. Tam si nechal doručit různé dámské kožichy. Zanesl je do vedlejšího pokoje ukázat "nemocnému řediteli" a i s kožichy zmizel.

Nausslitz u Drážďan
1865

28-mého ůnora: V Gohlis u Lipska May bydlí u hutního dĕlníka Schule. Dne 20-tého března vyhledá jako "mĕdirytec Hermes", což je bůh ochránce zlodĕjů a obchodníků, kožešníka Friedricha Eriera a vybere si bobří kožich. Den pozdĕji May dá kožich do zástavy nic nepodezřivajímu zastavárníkovi. Když pak se pokusil vybrat peníze, May byl 26-tého března zadržen v parku mezi Gohlis a Lipskem, kdy sekera "byla vidĕt se blýskat pod jeho kabátem".
   Ve vyšetřovací místnosti je "zcela bez pohybu a zdánlivĕ bez života, a rovnĕž, když byl přivolán policejní lékař, nemluvil." Taková apatie zaznamenána v aktech nutí myslet. Uplynula nĕjaká doba, než May začal odpovídat a vše přiznal.
   8-mého června: May byl odsouzen okresním soudem v Lipsku pro "opakované podvody" na čtyři roky a jeden mĕsíc pracovního vĕzení. Dne 14-tého června byl dopraven do pracovního ůstavu "Zámek Osterstein". May se stal vĕznĕm číslo 171. Byl přdĕlen do písárny, avšak byl shledán neschopným pro tuto práci kvůli duševní poruše.
   19-tého září: Johanna Kristiana May, nazývána pohádková babička, umírá ve vĕku 85 let.

Gohlis

 

Zwickau,
Zámek Osterstein

1866

May je přidĕlen do výrobny penĕženek a cigaretových pouzder.

Zwickau,
Zámek Osterstein
1867

Dozorce Friedrich Goehler objeví Mayův hudební talent. May postoupí na muzikanta hrajícího trombon a stane se členem vĕzeňského kostelního choru. Pravdĕpodbnĕ koncem roku se stane "speciélním písařem" inspektora Krella a přemístĕn do isolačního bloku. Početná vĕzeňská knihovna přemĕní jeho trestní čas na čas studia.

Zwickau,
Zámek Osterstein
1868

Objeví se literární skice: Repertorium C. May.
   2-hého listopadu: May je propuštĕn z vĕzení "v důsledku udĕlení nejvyšší milosti" předčasnĕ pro dobré chování – 253 dnů dříve než původnĕ stanoveno – s vysvĕdčením důvĕry. Doma se dozvídá o ůmrtí jeho milované babičky. Tato zpráva ho znovu ztrhává z duševní rovnováhy.
   Stará bída, stará trýzeň a starý boj s nepochopitelnými mocnostmi začaly znova. … Hlasy ty však usilovaly s vynaložením všech svých sil, jako tenkrát, abych se pomstil za ztracený, drahý čas ve vĕzení. ["Vyznání" T&M Praha 1932, str. 130-131.]
   May se pokoušel uniknout tĕmto "nepochopitelným mocnostem". Píše texty pro Drážďanské knižní nakladatelství Muenchmeyera, které jsou dnes ztraceny.

Zwickau,
Zámek Osterstein

Ernstthal,
Marktplatz 185

1869

Nĕkdy okolo začátku Nového roku se May seznamuje se služebnou dĕvečkou Augustou Graeslerovou z Raschau. Z této známosti se vyvine milostný vztah.
   Dne 29-tého března May provede prohlídku ve Wiederau jako "policejní poručík von Wolframsdorf z Lipska" u kramáře Carla Reimanna, hledaje falešné peníze. Pod záminkou, že nĕjaké objevil, vezme Reimanna k "výslechu" do hospody a pak zmizí beze stopy.
   10-tého dubna May znovu pátrá po falešných penĕzích v domĕ výrobce provazů Krause v Ponitz. Akce se nezdaří. May získá náskok s pomocí pistole a utíká "šikmo přes pole". Používá převlečení a nosí falešný vousy. V Ernstthalu zanechává dojem 20-tého dubna, že emigroval do Ameriky.
Od 3-tího do 5-tého kvĕtna se May nachází v Joehstadtu; kde třetího kvĕtna večer večer navštíví divadlo.
   Na Svatého Ducha, 16/17-tého kvĕtna: Ve Schwarzenbergu se May setkává naposled se svou milou Augustou Graeslerovou. 27/28-mého kvĕtna se May usadí v Eisenhoehle [jeskynĕ v lese – dnes známá jako jeskynĕ Karla Maye], severnĕ od Hohensteinu. Dĕtským kočárkem (!) tam zaveze bezcenné tretky, které mĕl vzít svému křestnímu kmotru Weisspflogovi.
   31-ního kvĕtna: V Limbachu May vezme kulečníkové koule v místní hospodĕ Victora Reinharda Wuenschmanna a odebere se do Chemnitz, kde je chce prodat, což se však nepovedlo kvůli pozornosti dvou policistů.
   3/4-tého června: z maštále v Braeunsdorfu May vyvede konĕ patřícímu majiteli hospody Schreierovi, zároveň s uzdou, jezdeckým bičíkem a krčními řemeny; pak odjede na koni. Nĕkolik hodin pozdĕji se mu nezdaří pokus konĕ prodat na porážku.
   15-tého června: May se objeví v Muelsen St. Jacob jako “zástupce advokáta Dr. Schaffratha z Drážďan” a vyzve mistra pekaře Wapplera jít do Glauchau v dĕdické záležitosti. Mezitím se May prokáže jako policista jeho manželce, která zůstala doma, a konfiskuje 28 talerů jako "falešné peníze".
Koncem června May odcizí z kulečníkové haly hospody Engelhardt v Hohensteinu jeden ručník a fajfku na cigára. 2-hého července, po třetí hodinĕ v noci, byl tam objeven jak spí, a po "krátké potyčce" byl přemožen a odveden do vĕzení ve Mittweidĕ.
   5-tého a 15-tého července: Konfrontace ve Wiederau a Muelsen St. Jacob. Bĕhem cesty k další konfrontaci v Braeunsdorfu May uteče svému hlídači; mĕl ůdajnĕ zlomit jeho "železná pouta." Přes velkou pátrací akci v lesích Hohensteinerských dne 6-tého a 7-mého srpna May zmizel.
   V pozdním létĕ se vynořil v Siegeldorf u Halle. Vydává se za "spisovatele Heichela z Drážďan", pozdĕji za "přirozeného syna Prince z Waldenburgu" a setkává se s hospodyni Malwinou Wadenbachovou, kterou možná znal z předešla.
   Dále je znám pobyt Maye v Ellersleben, Ploessnitz a Coburgu.

Ernstthal,
Marktplatz 185

Eisenhoehle

1870

4-tý leden: V Niederalgersdorf [dnes Benešov nad Ploučnici, okres Dĕčín] v Čechách byl May zadržen jako tulák ve stodole. Nazval se "Albin Wadenbach", majitel plantáže z Orby na ostrovĕ Martinique, v západní Indii [v Karibském moři]. Fotografie ho ale prozradila.
   14-tého března: May byl převezen do vĕzení v Mittweidĕ. Dne 13-tého dubna byl odsouzen okresním soudem v Mittweida "jím samým zaslouženým, pro jednoduché i lstivé krádeže, podvody, a podvody s přitĕžujícími okolnostmi, jakož i opakovanými nezákonnými krádeží a falšováním, s přihlédnutím k jeho habituelním přestupkům, odsuzuje se k trestu v žaláři po dobu čtyř let a k zaplacení vyšetřovacích výloh."
Jak vážený právní znalec profesor dr. Claus Roxin uvedl, nemůže být vyloučeno, "že May mohl trpĕt poruchami vĕdomí, které by vyloučily jeho kriminální zodpovĕdnost ve smyslu paragrafu 51 StGB [nĕmeckého zákona] anebo alespoň význačnĕ snížily jeho právní zodpovĕdnost". [Viz: Roxin, C.: Karl May, das Strafrecht und die Literatur, Tuebingen 1997, str. 47.]
   Podle lékařské studie Dr. William E. Thomas, australského internisty, May trpĕl stavem Dissociative Identity Disorder a proto byl nevinen z obžaloby.
   Psychiatr a neurolog Edgar Bayer (klinický lékař v Guenzburgu) předpokládá "dissociální poruchu osobnosti" bĕhem Mayovy potulné doby a proto sníženou zodpovĕdnost.
   Ať už byl Mayův duševní stav jakýkoliv, škody které svými přestupky způsobil, dosáhly dohromady ani ne částky 1000 (tisíc) marek. "May pozdĕji, když vydĕlal peníze, daroval mnoho tisíc marek potřebným lidem, stejnĕ jako zanechal výdĕlky a příjmy z jeho knih Nadaci pro spisovatelé potřebující podporu. Rovnĕž čestný obsah jeho knih", jak Claus Roxin zdůraznil, "jako základní myšlenka v jeho spisech, neodpovídá předešlým obvinĕním".
   3-tího kvĕtna: Nastoupení výkonu trestu ve vĕzení Waldheim. May je teď vĕzeň "No. 402" a přichází do isolace. Nejménĕ třináct hodin dennĕ pracuje na výrobĕ cigaret. Pravdĕpodobnĕ zpočátku "No. 402" neplní denní ůkol, proto asi je potrestán disciplinárnĕ sníženou platbou.

Benešov

Mittweidĕ

Waldheim

1871

Literární činnost Maye je podle vĕzeňského řádu ve Waldheim zcela vyloučena! "Písemný materál bude povolen trestancům v každém individuálním případĕ v potřebném množství vĕzeňskou správou po zaplacení, stejnĕ jako obálka, do které musí být vložen každý dopis. Je zakázáno přinést více psacích potřeb. Každý trestanec musí vrátit tolik papíru kolik obdržel, popsaný anebo čistý, stejnĕ jako inkoust a péra." [Paragraf 50]
   Potvrzení vĕzeňské psychozy Maye v souvislosti s jeho pobytem v izolaci, jak se občas uvádí v druhotné literatuře, neexistuje. Taková skutečnost by se musela zobrazit v jeho tvorbĕ; avšak to se nestalo. May podle jeho výpovĕdi nikterak netrpĕl v isolaci, naopak byla mu vítaná.

Waldheim
1872

Vĕzeňský katecheta Johannes Kochta se stal Mayův otcovský přítel. Styk s katolíky zanechal v Mayovi hluboký dojem; našel sám sebe.
   29-tého dubna: Mayová 25-letá sestra Ernestina Paulina umírá v Ernstthalu.

Waldheim
1873

I když Luterán, May hraje na varhany při katolických obřadech.

Waldheim
1874

May až do začátku března pracuje ve vĕzeňské knihovnĕ.
   2-hého kvĕtna: Propuštĕn z vĕzení. Po další dva roky May je pod policejním dohledem. V jeho pozdějších prácích je tato doba zobrazená jako ztrávená v zamĕstnání pomocníka kováře u jeho kmotra Weisspfloga. V létĕ napíše Růže z Ernstthalu.

Waldheim

Ernstthal,
Marktplatz 185

 


Přeložil Dr. William E. Thomas, Arbeits- und Forschungsgemeinschaft ›Karl May‹ in Sachsen – Die Karl-May-Vereinigung


Karl May – Roky 1875–1912

Karel May – Život a dílo

Karl-May-Stiftung